Nezisková organizace člověk v tísni, cyklus filmově-debatní Máte právo vědět a projekt Promítej i Ty umožňuje veřejnosti nejenom shlédnout dokumenty o lidských právech, ale i účastnit se debat s rozličnými hosty.
Krev v mobilech
Dějová linie dokumentu Mobily – nevýhodný tarif pro Kongo je prostá, o to víc hrůzná. Používáme v našich mobilních telefonech a jiné elektronice minerály z Demokratické republiky Kongo, na nichž lpí krev tamních obyvatel a otrocká dětská práce? Na tuto otázku hledal dánský režisér Frank Piasecki Poulsen odpověď. Ta je ukryta v samotné historii DRC.
Přestože je DRC jednou z nejbohatších zemí, bující korupce, nefungující infrastruktura, ekonomická závislost a zadluženost přes obrovské nerostné bohatství z ní činí typický příklad tzv. zhroucených států, tj. zemí, kde například složky, které mají obyvatelé chránit, se svévolně obracejí proti nim.
Pro mnohé jsou zhroucené státy důsledkem nepodařené dekolonizace, kdy mnozí tichým hlasem dodávají, že současný neutěšivý stav zemí je dán neschopností Afričanů vládnout. Ovšem nic není černobílé, jak by se na první pohled mohlo jevit.
Oblast Konga se roku 1885 stala osobním vlastnictvím belgického krále Leopolda II. Pod jeho diktaturou zemřelo na deset milionů konžských obyvatel. Poté, co se zvedla vlna protestů, bylo Leopoldu II. území odebráno a stalo se oficiální kolonií Belgie. Ačkoliv se situace obyvatel zlepšila a začala se budovat infrastruktura, v zemi vzrůstalo rasové napětí způsobené segregací Konžanů podle rasy. Právě ona selekce způsobila v následujících desetiletí problémy.
Belgie v Africe za koloniální doby působila v oblasti dnešní DRC, Rwandy, Burundi. Právě druhá ze jmenovaných zemí neblaze proslula před sedmnácti lety genocidou, která měla nemalý dopad na země sousední. Povstalecká vojska z jednotlivých zemí v současnosti stále operují ve východní části DRC a tvoří nemalé procento násilí. Důvodem proč se zde zdržují, je ono nerostné bohatství, které násilím získávají a prodávají ho následně do zbytku světa výměnou za zbraně.
Právě těžba nelegálních minerálů, mezi nejvýznamnější patří coltan a kasiterit, se stala i základem dokumentu. Frank Poulsen oslovil společnost Nokia, od níž koupil svůj mobilní telefon, zdali je schopná dokázat, že součástky, které používá, nepochází z nelegální těžby ve východní části Demokratické republiky Kongo, jíž doprovází denní znásilňování žen, otrocká práce, včetně práce dětské, a nelidské životní podmínky.
„Takhle ozbrojené skupiny vydělávají peníze na těžbě. Nechají místní lidi dělat těžkou práci a pak na každého uvalují daně,“ říká v dokumentu Frank Poulsen. Nokia ovšem nedokázala na jeho otázku ohledně původu minerálů odpovědět. Sama totiž není schopná vysledovat, odkud její dodavatelé minerály získávají.
Nepříznivý závěr pro život obyčejných Konžanů. K jeho zlepšení nepomáhá ani operace MONUC, modré přilby pod záštitou OSN. Přestože modré přilby přišly podat pomocnou ruku, někteří vojáci OSN se zapletli do znásilňování konžských žen, obchodování s diamanty a jinými nerostnými kovy. Navíc se operace MONUC skládá z tzv. živých zdrojů členských států OSN, které nemají finance, proto přispívají na chod OSN vojáky. V DRC tak působí zástupy Palestinců, Afghánců apod. Problémy DRC jsou jim ve většině lhostejné, odkroutí si dva roky na základně, vydělají potřebné peníze a odjedou domů. Situace rodin samotných vojáků je v mateřské zemi neutěšivá, což jen zvyšuje apatii k osudu zkoušených Konžanů.
Je možné řešení?
Při závěrečných titulcích mnozí z diváků seděli tiše a vstřebávali to, co právě viděli – dětskou práci, nehumánní podmínky, laxnost západního světa. Poté se slova ujala Tereza Hronová ze společnosti Člověk tísni, která v následné diskuzi působila jako moderátorka. Mezi hosty, kteří přijali pozvání na debatu, byl Tomáš Lindner z časopisu Respekt, Miloš Polák ze společnosti REMA Systém, která zajišťuje sběr elektroodpadu a jeho recyklaci, a Pavla Začalová z neziskové organizace Člověk v tísni, jež je zároveň koordinátorkou kampaně Stop dětské práci.
Mnoho dotazů vzhledem k situaci v Demokratické republice Kongo směřovalo na Tomáše Lindnera, který DRC pracovně několikrát navštívil. Na otázku, jak válka ovlivňuje každodenní život Konžanů odpověděl: „Každý běžný Konžan, aby měl z čeho žít, hledá práci. Pak jdete po ulici a vidíte vojáka se samopalem kolem těla, který vejde do hospody, cosi vykřikuje a odejde s plnou náručí jídla a pití.“
Účastníky rovněž zajímalo, jestli se něco po odvysílání dokumentu změnilo. Zdali se vůbec v DRC něco změnilo, když se čím dál tím častěji ozývají hlasy, které na zoufalou situaci upozorňují. Pokud ale čekali obrat k lepšímu, vyvedl je z omylu Tomáš Lindner.
„Vloni schválil americký kongres zákon o bankovním systému, k němuž se nějakým způsobem dostal přílepek o tom, že firmy, které jsou zaregistrované na americké burze, musí přiznat přesný původ kovů. To vedlo k tomu, že spousta velkých firem, jako je Siemens, Motorola, přestaly nakupovat minerály z Konga, a tak nemusely rozhodovat o tom, zdali se jedná o suroviny z legální či nelegální těžby. Jednoduše nakupovaly odjinud. Obyvatelé oblasti Kimu, z níž většina minerálů pochází, jsou ale nyní naštvaní na Ameriku, na mezinárodní organizace, protože se domnívají, že obětí kampaně jsou oni. To oni přišli o práci, oni byli závislí na těžařích, i těch oficiálních.“
To jenom potvrzuje složitost situace v Demokratické republice Kongo, kde rychlé a jednostranné rozhodnutí nic nevyřeší. Propadající se spirálu ekonomických, hospodářských, sociálních a politických problémů může zastavit jen dlouhodobá pomoc a soustavná řešení. Pak se DRC může stát oním africkým gigantem, jak svou zemi označil současný prezident Joseph Kabila.
Život dětí v DRC
Dokument předestřel otázku dětských práv, které nebyly opominuty ani v diskuzi. Pavla Začalová uvedla statistiku, podle níž v Subsaharské Africe pracuje 2/3 dětí, přičemž DRC toto číslo neúměrně zvyšuje. To jenom dokazuje komplexnost problémů současného státu, který zažil jednu z nejhorších dětských prací – dětské vojáky.
Podle Pavly Začalové je i dětské práci potřeba dlouhodobě se věnovat. „Pokud se firmě prokázalo, že zaměstnává děti, tak je propustila. Ovšem ty klesly ještě níž. Pokud předtím pracovaly v továrně, pak prodávaly samy sebe. S dětmi se musí pracovat, a to je přístup, k němuž se v současnosti naštěstí přistupuje.“
Na jiné debatě, nad jiným filmem, ovšem z díly Festivalu Jeden svět, který v současnosti stojí za projektem Promítej i Ty!, řekla novinářka a humanitární pracovnice Markéta Kutilová, že nadějí podle ní jsou děti, které pomocí vzdělání mohou zemi vyvézt ze zmítaného krvavého konfliktu a stát se ekonomicky silným státem. Současné generace jsou podle ní už ztracené. Zlepšení mnohdy zoufalé situace DRC vidí až za tři či čtyři generace.
Není to tak dávno, co American Journal of Public Health vydal zprávu, v níž uvádí, že v DRC je denně znásilněno na tisíc žen. A to jen jeden z důvodů, proč hledat řešení z patové situace v Demokratické republice Kongo. Už dávno totiž není několik minut před dvanáctou, ale dávno po ní.
I díky neziskové organizaci Člověk v tísni, Festivalu Jeden svět a jimi organizovanými programy má i člověk v České republice možnost dozvědět se, jak těžké žití může být v jinak krásné Africe. Pokud ovšem sám se bude chtít něco dozvědět a od toho tady slouží čtvrteční filmově-debatní projekce v Národní technické knihovně.