Když 22. března letošního roku proběhl v západoafrickém Mali vojenský převrat, který svrhl přechodnou vládu, do širokého povědomí se příliš nedostalo, do jakého politického chaosu země upadla. O pár dní později na severu Mali vyhlásili islamističtí Tuaregové nezávislý stát Azawad a část světové pozornosti si chudá země s deseti miliony obyvateli přece jen získala.
Stát s rozlohou dvakrát větší než Francie se v březnu ocitl v rukou armády, která dle svých slov převzala odpovědnost nad „nekompetentním režimem prezidenta Amadou Toumani Touré“. Jeden z hlavních důvodů, kvůli němuž měla armáda k vojenskému převratu přistoupit, byl neúspěch vlády potlačit povstání a separatistické tendence severu.
Jelikož ale svržení přechodné vlády islamistické tendence k nezávislosti pouze podnítily, lze s přesností odhadovat, že důvodem převratu byly čistě osobní zájmy armády. Ostatně jako při většině převratů, které od dekolonizace v šedesátých letech minulého století na africkém kontinentu proběhly. Vidina ohrožení osobních zájmů armádních důstojníků, možnost nižšího rozpočtu armády byly vždy hlavními příčinami, proč se armáda hnala ke kormidlu země.
Bez vlády, bez území, bez kontroly
Na konci března se tak Mali ocitlo bez vlády, ztratilo dvě třetiny území, nad nimiž deklarovali kontrolu islamističtí rebelové, a většina mezinárodní pomoci a rozvojové spolupráce byla pozastavena. Ačkoliv se bezprostředně po převratu objevila slova o vojenské intervenci a zásahu ze zahraničí, rychle se ukázalo, že jde pouze o planá slova. Místo slibovaného nastolení pořádku v Mali, vyzvaly euroatlantické země své občany k opuštění Mali. A následně se objevily první sankce na už tak zdecimovaný stát.
Přestože Mali opakovaně žádalo mocnosti o pomoc v boji proti islamistickým separatistickým tendencím, včetně samotné armády, nepřišla žádná. Již na začátku dubna vyjádřila Rada bezpečnosti OSN podporu iniciativě Hospodářského společenství západoafrických zemí (ECOWAS) k vojenskému zásahu v Mali, doposud se OSN neshodla, zdali mandát k intervenci vydá.
Na soudobou situaci v Mali měly významný vliv především externí faktory v podobě lidového povstání v Libyi proti bývalému vůdci Muammaru Kaddafimu. Velká část příznivců bývalého libyjského režimu, která bojovala za udržení se Kaddafiho u moci, se sestávala z etnických Tuaregů, kočovného kmenu s populací kolem jednoho a půl milionu. Po ukončení bojů v plné ozbrojené polní Tuaregové, tentokrát sjednoceni do Národního hnutí za osvobození Azawadu (MNLA), převzali kontrolu nad severem Mali. Zatímco síly NATO proti příznivcům vůdce Kaddafiho bojovaly, proti téže lidem ale na jiném území již nikoliv.
Rozbroje mezi samotnými separatistickými skupinami
Mezitím, co se v hlavním městě Mali Bamaku vyjednávalo o dalším přechodu k civilní vládě, jako ostatně několikrát v historii afrického kontinentu, na severu se jednotlivé islamistické skupiny nedokázaly dohodnout na společné kontrole území a Tuaregové byli odstřiženi. Důvod byl prostý. Tuaregové, byť islámského vyznání, požadovali zavedení sekulárního státu, což skupina Ansar Dine, o jejichž vazbách na teroristickou skupina Al-Kaida se veřejně ví, odmítla. Ansar Dine zavedla v ovládaných oblastech islamistické právo šaría, které zakazuje například hudbu a nutí ženy zahalovat se, a trvá na jeho striktním výkladu. A jelikož Ansar Dine považuje svatyně za modlářské, napadla skupina hned několik světově chráněných památek pod patronátem UNESCO. A mezinárodní společenství opět jen přihlíželo.
V polovině dubna byl v Mali jmenován prozatímním prezidentem Dioncounda Traore a premiérem Cheick Modibo Diarra. O tom, jak silná byla víra v možné řešení situace, svědčí i fakt, že poté, co byl prozatímní prezident Traore napaden demonstranty, odjel se léčit do Paříže a několik týdnů se do Mali nechtěl vrátit.
Nevyslyšené prosby o pomoc
V červnu následně požádala Africká unie – obdoba Evropské unie – Radu bezpečnosti OSN o vydání mandátu k vojenskému zásahu v Mali. O několik dní se k žádosti připojila i ECOWAS. OSN si vzala čas na rozmyšlenou a následně vydala prohlášení, že pokud bude znát podrobné plány operace, mandát podle kapitoly 7 Charty OSN vydá. Doposud se tak nestalo, a to přestože vláda Mali oficiálně a písemně požádala OSN a mezinárodní společenství o vojenskou intervenci na sever země. Rovněž se vláda obrátila na Mezinárodní trestní soud v Haagu, aby prošetřil násilí v zemi.
Kritiků vojenské intervence se vždy najde více, než příznivců zásahu do suverenity státu. Islamistický stát Azawad a jeho správa v rukou skupiny Ansar Dine lze ospravedlnit, jestliže by skupina měla vnitřní suverenitu, tj. podporu obyvatelstva. Tou ale nedisponuje. Striktní výklad islámského práva šaría se setkal s odporem většiny obyvatel a ani demonstrativní ukamenovaní páru, který byl obviněn z cizoložství, anebo sekání končetin za drobné zločiny poslušnost obyvatelstva nezískalo. Podle lidsko-právních a humanitárních organizací navíc dochází na severu země k verbování dětských vojáků, jimž je od útlého věku vkládán kalašnikov do rukou a které jsou stavěny do předních linií bojů.
Přes všechny žádosti o zastavení násilí na severu Mali a proseb ke konsolidaci politické nestability, zůstává svět pouze u slov, přestože současná situace z bezpečnostního hlediska ohrožuje celou západní Afriku. Mezinárodní instituce pronášejí slova o „znepokojení“ a vyzývají k „okamžitému řešení situace“, mnohé se v Mali ale nezměnilo.
Je Mali opravdu jiné?
V čem je Mali natolik odlišné od Libye, že v severoafrické zemi Západ odmítl zavírat před lidovým povstáním a masakrem obyvatel oči? Obě jsou to země afrického kontinentu, které od sebe dělí jen území Alžírska. Přesto geografická poloha a nepochybně nerostné bohatství hrálo v kalkulech mezinárodního společenství významnou roli.
Libye je zemí, která je až příliš blízko Evropě a vlna imigrantů, která mířila z Afriky přes Středozemní moře do bezpečí na starý kontinent, děsila nejednoho evropského politika. Rychlé vyřešení libyjské otázky mohlo předejít dlouhým a složitým hledáním východisek na vysoký počet imigrantů v jihoevropských státech. Nemalou roli sehrálo i nerostné bohatství obou zemí. V Libyi se nachází velké zásoby kvalitní ropy, po níž svět prahne, především když nepokoje během arabského jara cenu ropy zvyšovaly. Mali je naopak zemí, která se stále potýká s potravinou krizí a v níž žije tři čtvrtiny obyvatelstva pod hranicí chudoby.
Proklamace o tom, že všechny státy jsou si rovny a zaslouží si stejného zacházení, znějí krásně na papíře v příručkách o mezinárodním právu, ve skutečnosti ale platí jen pramálo.