Pravděpodobně zůstane jen u rétoriky. Být označován zhrouceným státem nebývá pro nic za nic. Navíc se nepředpokládá, že by se v blízké budoucnosti Demokratická republika Kongo zbavila své nálepky failed-state, tedy prázdné skořápky, kterou vymezují jen státní hranice a politický chaos uvnitř nich.
Na jaře letošního roku na východě Demokratické republiky Kongo znovu propukl konflikt mezi rebelskými skupinami a konžskou armádou. Provincie Severní a Jižní Kivu nebyly nikdy zcela klidnou oblastí především pro své bohaté nerostné minerály, nynější konflikt avšak přerostl státní hranice.
Voják nebo rebel?
Nemalá část konžské armády zběhla a přidala se k rebelské skupině generála Bosco Ntaganda, na něhož v červenci vydal Mezinárodní trestní soud (ICC) nový zatykač za válečné zločiny a zločinům proti lidskosti, včetně sexuálního otroctví, který se vztahuje na období mezi lety 2002 a 2003. Již dříve ICC vydal na generála Ntagandu zatykač za verbování dětských vojáků.
Zběhlí vojáci a rebelové se sjednotili do tzv. Hnutí M23 a mezi nimi a konžskou armádou započaly boje. Přesné požadavky hnutí M23 nejsou doposud známy. O tři měsíce později obvinila konžská vláda sousední Rwandu z podpory, výcviku a vyzbrojování rebelů. Rwandský prezident Paul Kagame, který stojí v čele země od roku 2000 a který byl dosazen západními mocnostmi, obvinění rezolutně odmítl a doporučil sousední vládě, aby převzala odpovědnost za své vnitropolitické problémy.
Rwandští politici zapojeni do konfliktu
O pár dní později roli Rwandy potvrdila OSN a uvedla, že má důkazy o zapojení předních rwandských politiků, především ministra obrany Jamese Kaberebe, náčelníka obranného štábu Charlese Kayonga a vojenského poradce generála Jacques Nziza. Malá, přesto ekonomicky rostoucí, středoafrická země si dál tvrdošíjně stála na svém a narčení označila za nepravdivé.
Obvinění ovšem na lehkou váhu už nebraly například Spojené státy americké a Nizozemsko. USA snížily na konci července dotaci na vojenskou pomoc Rwandě v hodnotě 200 000 USD. Vojenská pomoc se následně měla rozdělit podle amerického ministerstva zahraničních věcí mezi jiné státy. Nizozemsko stáhlo podstatně větší finanční objem, který měla Rwanda získat. Středoafrická země přišla o 6,15 milionů USD, které byly primárně určeny na zlepšení soudního systému v zemi. Rwanda přes ztrátu šesti a půl milionů USD opět zamítla jakoukoliv spojitost s rebely.
V srpnu obvinila OSN další zemi Velkých jezer z podpory a vyzbrojování Hnutí M23 – Ugandu. Země podobně jako Rwanda zaujala k narčení odmítavý postoj. Dlouhodobé kritiky Rwandy si všimlo i Společenství pro rozvoj jihoafrického regionu (SADC), jehož členy je patnáct zemí jižní Afriky, a přililo do pomyslného ohně. Rwanda podle něj destabilizuje svým jednáním celý region.
Nevyslyšené sankce a embarga
O měsíc později již Demokratická republika Kongo požádala Radu bezpečnosti OSN o uvalení sankcí na tři výše zmíněné vysoké rwandské představitele. Rwanda dále trvala na svém a OSN k žádným sankcím nepřistoupila.
Mezinárodní lidsko-právní organizace začaly mezitím upozorňovat, že na východě Demokratické republiky Kongo jsou soustavně porušována lidská práva a na půl milionů Konžanů muselo důsledkem bojů opustit své domovy. Na území navíc docházelo ke znásilňování žen a rekrutování chlapců. Organizace Human Rights Watch vyzvala Radu bezpečnosti OSN k udělení sankcí vůči vůdcům M23. OSN požadavek vyslechla, sankce ale neuložila.
Pár dnů na to Demokratická republika OSN tentokrát požádala OSN o uvalení embarga na vývoz nerostných minerálů ze sousední Rwandy. Země, která přes absenci jediného dolu na těžbu diamantů patří mezi významné exportéry drahého kovu, i nadále obvinění z podpory rebelů odmítla.
V polovině října vydala OSN novou zprávu, v níž přisuzuje vedoucí roli v podpoře konžských rebelů rwandskému ministrovi obrany Jamesi Kabarebe. Kritikou nešetřila OSN ani na Ugandu. „Zatímco rwandští politici pomáhali vytvořit rebelské hnutí a napomáhali s většinou vojenských operací, Uganda rebely podporuje a posiluje politické vztahy s nimi,“ uvedla ve zprávě OSN. Rwanda i Uganda jakoukoliv podporu znovu odmítly.
A jako bonus získala na dva roky Rwanda navzdory kritice za podporu konžských rebelů pozici jednoho z pěti států, které byly zvoleny nestálými členy Rady bezpečnosti OSN. Své role se země ujme 1. ledna 2013.
Hledání řešení bez mezinárodního společenství
Přepokládat vojenský konflikt či intervenci mezinárodního společenství se jeví jako naivní. Připočteme-li k tomu fakt, že OSN již se svou misí MONUC na východě Demokratické republiky Kongo působí několik let a místo pochvalných slov si vysloužila tvrdou kritiku za zapojování vojáků do znásilňování konžských žen a pašování nerostných surovin. Přes dlouhotrvající misi počet zabitých civilistů neklesá a konflikt v Demokratické republice Kongo je považován za nejhorší od druhé světové války. Počet obětí se odhaduje na šest milionů.
A Rwanda i nadále odmítá své zapojení, podobně jako Uganda. Těžko se divit, když významnou část tvoří bývalý konžští vojáci a samotná konžská armáda bývá obviňována z drancování vesnic a vraždění a znásilňování obyvatel.
Navíc připustit, že Rwanda, která v roce 1994 zažila hrůznou genocidu, kdy během tří měsíců bylo vyvražděno na 800 000 etnických Tutsiů, hraje v konfliktu roli, se mezinárodnímu společenství příčí. Tehdy totiž odvrátilo zrak a nechalo zemi napospas. Jakýkoliv vojenský vstup by se v současnosti setkal s kritikou takového rozměru, na něhož ještě není mezinárodní společenství připraveno. Zvlášť ne po zkušenosti s misí v Demokratické republice Kongo.